Nový občanský zákoník o právech dětí

Nový občanský zákoník, zkráceně NOZ, nás tu trápí už pěknou řádku měsíců. Stále narážíme na další a další úrovně prapodivných norem, které nám stanovuje, a které nejsme schopni nijak racionálně pojmout.

Zaměřme svou pozornost na § 875 který zní:

(1)
Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy dítěte.
(2)
Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno tento názor rodičům sdělit. Názoru dítěte rodiče věnují patřičnou pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu.

Dle důvodové zpávy pak dítě není pouhým objektem, ale vlastním subjektem vztahu rodič – dítě. Z tohoto faktu se odvíjí celá úprava poměru rodiče a dítěte. I pro rodiče, stejně jako pro všechny jiné popřípadě zúčastněné subjekty, je rozhodným hlediskem, rozhodným momentem, kterým se řídí vše ve vztahu k dítěti, zájem dítěte. Stejně jako ostatní popřípadě zúčastněné subjekty jsou i rodiče povinni poskytnout dítěti dostatečnou informaci, aby jeho názor na záležitost, která se týká jeho samého, byl názorem informovaným. Očekává se, že dítě pak svůj názor, postoj, stanovisko rodičům sdělí. Pokud se tak stane, jsou rodiče povinni věnovat tomu, co dítě sdělilo, náležitou pozornost a brát na to při svém konečném rozhodování náležitý zřetel. Rovněž samozřejmě v případě vztahu rodič – dítě je nutno počítat s výjimkami, zejména takovými, které jsou zapříčiněny věkem, popřípadě obecnou schopností dítěte informaci přijmout a vlastní názor vyslovit.

Přečetl jsem to několikrát a nejsem z toho dvakrát moudrý. Je to gumové až za roh a možná ještě o kousek dál.

Je patnáctiletá holka schopna náležitě přijmout sdělení, že má odložit tablet a jít spát? Je tříleté dítě schopno náležitě přijmout sdělení, že má večeřet maso a brambory místo čokolády? A co pětileté? Sedmileté? Kde je definováno, co je a co není v konkrétním věku dítě schopno náležitě přijmout? Rodiče to například ví, ale ví to i každý sociální pracovník? Budu jako rodič schopen svá rozhodnutí obhájit před soudem? Je na to nějaký, podobně explicitní dodatek, který vyjmenovává konkrétní schopnosti dítěte chápat v konkrétních věkových rozmezích?

V Norsku vám mohou vzít dítě i za to, že mu naplácáte na zadek, nebo na něj zvýšíte hlas. Když se to vezme kolem a kolem, vezmou dítě kdykoliv a komukoliv se jim zlíbí. Jakou ochranu má dítě proti takovéto zvůli?

U nás to zatím není běžnou praxí, nicméně my jsme s implementací za Nory dost pozadu. A i u nás už pár let roste tlak na implementaci takovýchto práv dítěte, což v souladu s rostoucím počtem pěstounů a stále větším politickém důrazu na pěstounskou péči dává k zamyšlení, zda se té norské či britské cestě nepřibližujeme víc než je zdrávo.

Nejdůležitější otázka však zní, proč vlastně vytváříme tak explicitní zákony, které mají řídit naše životy? Proč o takových věcech vůbec diskutujeme v kontextu zákonů? Každý rodič, který své děti miluje, nebude činit tak, aby jim ublížil. A ti, co své děti nemilují, se na takové zákony zvysoka vykašlou. Toto kladivo opět dopadne na nevinné. Jako vždy.

Opravdu to takto chceme? Za mých dětských let mi rodiče, tety či strejdové neustále vtloukali do hlavy, že co se doma upeče, to se doma také sní. Učitelky ve školách špicovaly uši, aby jim neunikla žádná pikantérie ze soukromí dětí, kterou by mohly nahlásit. Domovní důvěrníci věděli o každém vašem odříhnutí po obědě a někteří sousedi startovali své hrníčky jakmile ve vašem zámku zarachotily klíče. Opravdu tu dobu chceme vrátit? Máme se bát plácnout zpovykané dítě na ulici? Zvýšit na ně hlas?

A je tohle celé opravdu v zájmu dítěte? Pojďme se nad tím zamyslet racionálně a opět si připomeňme pár základních faktů v případů Michalákových.

Pokud v Norsku zabaví sociálka dítě za banální prohřešky jako je naplácání dítěti, zvýšení hlasu na dítě, anebo za pouhé podezření ze zneužívání či týrání, co se s dítětem stane pak? Dají ho zpravidla pěstounům. V případě Michalákových odebrali sourozence, které dokonce rozdělili, prý v jejich zájmu. V tomto případě nám sociální stát sděluje:

Je v zájmu dětí, aby byly odebrány od milující matky, násilím odděleny od sourozenců a dány k cizím lidem, jejichž jedinou motivací k jejich výchově jsou peníze.

• City matky nejsou důležité, ani žádoucí. Naopak, jsou na překážku a matka má výslovně zakázáno je při kontaktu projevovat.
• City dětí nejsou důležité, ani žádoucí a pokud je dítě při kontaktu projeví, je to vinou matky, která je v nich neoprávněně vyvolala.
• Názory dětí nejsou v takovémto případě důležité a nepříhlží se k nim. Rozdíl je v tom, že zatímco podle zákona k nim musí biologičtí rodiče přihlížet, sociální pracovníci jsou odborníci, a jako takoví k názorům dítěte přihlížet nemusí. Jako odborníci ví nejlépe, co je v zájmu dítěte. Popřípadě si mohou nechat vystavit odborný posudek od ještě větších odborníků.
• Cizí lidé se o děti umí postarat lépe než biologičtí rodiče. To je axiom, nad kterým netřeba vést debatu, tudíž není ani třeba je následně kontrolovat. Jsou to odborníci, odborně vyškolení k péči o dítě a vedeni finanční motivací, ne nějakými city, které zkreslují úsudek.

Jinými slovy, tito sociální inženýři ví lépe než rodiče, jak je třeba vychovávat děti, a pokud s tím nesouhlasíte, jste buď katolíci anebo náckové.

Tyto zákony a pravidla vznikají kvůli ochraně dítěte. Meritem věci je fakt, že dítě je tvor bezbranný a je třeba ho chránit proti zvůli dospělých. S tím souhlasím. Problémem však je, že v zájmu této ochrany předáváme stále větší pravomoci státu a vzdáváme se tak stále většího počtu svých práv. Čím víc pravomocí však státní úředník má, tím větší je pravděpodobnost, že jich bude zneužívat. A proti jeho zvůli jsme bezbranní všichni. Kdo pak ochrání nás všechny?

Nechme psa na řetězu a vypouštějme ho selektivně, jen v případě potřeby a na konkrétní lidi. Jakmile ho toho řetězu zbavíme definitivně, nikdo ho na něj zpět už nevrátí. A v minulosti jsme mnohokrát zažili, co znamená, když je státní úředník puštěn ze řetězu. Neopakujme tu chybu znovu.