V parku rozjásaných gayů

Dnes jsem si opět připomněl, proč není dobré chodit o slunných víkendech na veřejná místa. Jsou tam totiž zpravidla lidé. Hodně lidí. Ale to by ani tak nevadilo, vzhledem k tomu, že jsme nebyli v aquaparku, nýbrž jen v místním lesoparku v Ďáblicích. Spíš než lidé tam tentokrát krutě zacláněli gayové.

Podívejte, já proti gayům nic nemám. Dokonce jim i fandím. Přeju jim registrované partnerství a klidně bych hlasoval i pro legalizaci normálních svateb gayů. Fandím jim i v případě adopce dětí. Přeju jim jen to nejlepší.

Ale moje liberální myšlení má také své meze.

Lesopark považuji za takový lehce zalesněný park, jak ostatně z jeho názvu vyplývá. Jsou tam stromy, jsou tam cesty na procházky, jsou tam hřiště, lavičky, odpadkové koše... vesměs bych řekl, že je to jak dělané pro relaxaci a dětské hry. Řekli byste podle popisu, že se jedná o závodiště? Neřekli, že? Já bych to také neřekl.

Nicméně to asi závodiště je. Když jdete s dvouletým dítětem po cestě v takovém lesoparku a ze zatáčky se najednou na kole přiřítí gay v růžovo-žlutém přiléhavém oblečku, řeknete si - prekérka, ale stane se.
Když se to za chvíli opakuje, trochu znejistíte.
No a po pěti minutách a třetím malém pelotonu máte regulérní vztek.

Ono totiž takové dvouleté dítě je, jak když do medvídka dáte čerstvé baterky. Vesele běhá sem a tam, mele dětské nesmysly a motá se všude možně. Nezná strach, protože se mu v životě ještě nic špatného nestalo. Proto důvěřivě hledí vstříc sto kilům živé i mrtvé váhy, řítící se mu v ústrety rychlostí 30-35 kilometrů za hodinu. A nebrzdící.

To jsem totiž zapomněl zmínit - gayové v přiléhavých, jásavě barevných trikotech, nemají na svých kolech brzdy. Desetikilové dítě pro ně není žádný challenge, tudíž se jím příliš nevzrušují. Buď uhne dobrovolně, nebo uhne nedobrovolně.

A tak taťka skáče hned sem, hned tam, oči na stopkách, nohy a ruce v pozoru a nervy v kýblu. Snaží se vidět ideálně na obě strany cesty najednou a být nejdál dva metry za svým dítětem. Z relaxu se tím pádem stává stres. Nakonec to vzdává a bere dceru na koníka, mumlaje pod fousy ošklivé nadávky na tu čtyřprocentní minoritu, co se v tom parku prohání bez jakéhokoliv ohledu na ostatní.

Představuji si tu situaci, že bych si vzal motorku, nebo čtyřkolku a šel se takhle projíždět na cyklostezku. Nutil bych cyklouše skákat do okolních příkopů a ničím bych se netrápil. To by se gayové z organizace auto*mat asi přeskočili vzteky. Tohle je však zjevně v pořádku.

A nejde jen o lesopark. Podobné zjevy vídám každou chvíli na chodníku (chodník od slova jezdit na kole, volové) ve městě. Nezájem, bezohlednost, tupost.

Ano, i mezi cyklisty jsou jistě slušní lidé, ale stejně jako u čehokoliv jiného, co kdy lidé začali provozovat masově, i v cyklistice se projevuje Gaussova křivka rozložení inteligence v populaci. Masová cyklistika holt táhne a ti největší tykvoni se na malou projížďku lesoparkem ve městě obléknou jak na Tour de France. A podle toho také jedou.

Bývaly doby, kdy se hodně nadávalo na "pejskaře". A ač jsem byl v té době také "pejskař", tvrdím, že to bylo oprávněné. Jak se z vlastnictví psa stala móda, přitáhlo to kdejakou existenci. To samé se teď děje v ježdění na kole. Je to prostě IN. A my asi budeme muset děti chodit venčit někam, kam tahle sebranka teplých cyklistů nesmí. Třeba na hřbitov.